Když nám bylo jedenáct, Oliver Ford Pemberton mě donutil skočit ze střechy stodoly. Říkal, že si při skoku z tří metrů nohu zlomit nemůžu. Lhal. (Můžete si tak zlomit i klíční kost, což si podle mě zasloužil.) Kéž bych mohla říct, že to byl poslední hec, který jsem si od něj nechala líbit, poslední sázka, kterou jsem s ním uzavřela, a že to bylo naposledy, co jsem mu věřila. Ale nebylo. Protože se opovážil dospět v krásného, okouzlujícího a sexy muže. A jak jsme stárli, výzvy byly nemravnější - a sázky vyšší - až mě nakonec...

Nechtěla jsem ho vidět nahého - byla to nehoda. Musela být, ne? Protože Noah McCormick a já jsme nikdy nebyli nic víc než přátelé. Za všechny ty roky, co ho znám, se mě ani nedotknul. A i když byl v šestnácti roztomilým plavčíkem a ve čtyřiatřiceti letech zástupcem šerifa, vždy to byl ten ochranář, kterému jsem mohla věřit, že nechá ruce tam, kde mají být. S tím jsem si nikdy nechtěla zahrávat. Dokud jsem na něj omylem nenarazila, když zrovna vylézal ze sprchy, a neuviděla jeho vypracované, svalnaté tělo úplně nahé a mokré. Ještě nikdy...