Kniha přispívá k hlubšímu poznání procesu utváření nové společnosti v pohraničí českých zemí na příkladu Zábřežska a Šumperska v letech 1945 až 1960. Zaměřuje se na strukturální aspekty demografického vývoje po druhé světové válce a proměny komunistické diktatury, včetně její hluboké krize v letech 1953 až 1956. Srovnáním dominantních diskursů a každodenního jazyka aktérů odhaluje základní hodnoty a obrazy, které vedly ke stabilizaci nebo naopak destabilizaci komunistického panství.

Kniha zachycuje české země na pomezí druhé světové války jako prostor nekontrolovatelného kolektivního násilí. Celkový pohled propojuje s podrobnými svědectvími a vzpomínkami. Na mnoha příkladech se pokouší vysvětlit jednání, které se dodnes vzpírá pochopení.

Prostřednictvím velmi otevřených popisů nabízí čtenářům uvedení do doby, kdy se posouvaly limity lidskosti, tedy hranice tolerovaného násilí. Masakry a projevy krutosti přesto i po ukončení bojů zůstávaly součástí lidského jednání, neboť je vykonávali konkrétní lidé....