Žízeň má vícero podob. Jedny nutí přespříliš pít, ve druhých vyvolává touhu žít. A někteří se snaží skloubit obojí. S žízní souvisí vyprahlost. Vyprahlá může být krajina i lidská duše, třeba ta Štěpánova. Stěhuje se do maloměsta, kde bude od podzimu pracovat. Před sebou horké léto a neznámé prostředí. Se starou tváří začíná novou etapu svého života. Próza V srpnové žízni volně navazuje na předešlé autorovy prózy Podzimní lidé a Rok bez února a celý cyklus uzavírá.

Oči krále Havrana, největšího kouzelníka všech dob, touží poznat jak to doopravdy je či jak to opravdu chodí ve světě, jaká jsou jeho skutečná tajemství, chtěly by vidět poprvé opilého otce // třeba mu oči plály / jako králi Havranovi / uprostřed Železných hor… Druhá básnická sbírka plzeňského autora a divadelníka, laureáta Ceny Bohumila Polana z roku 2007.

Povídkový soubor O lovcích a venuších vznikal v letech 2008 -2013. Většina povídek se zaměřuje na věčný střet mužského a ženského chápání a vnímání světa, ve kterém je třecí plochou lidská slabost, zbabělost a neochota přiznat, že alkohol problémy neřeší, nýbrž je oddaluje a zároveň prohlubuje. Lež se stává obranou a dveřmi, za které se lze ukrýt před světem, nikoli před sebou samým. Jistotou je ruka, která ještě udrží sklenici. A ženy čekají, až muži dopijí.

Skryli jsme své tváře pod roušku a své životy mezi čtyři stěny. Tak by se dal stručně charakterizovat sevřený povídkový soubor, který vznikal od půlky března do začátku června 2020. Koronavirus a karanténa ale nejsou v žádném případě prvoplánovými tématy textů. Povídky ukazují současného člověka v situaci, kterou dosud nepoznal a která jej nutí bilancovat a odhalit, co doposud skrýval i sám před sebou. Rodina prchající v panice z města k příbuzným na chatu, osamělý muž zabarikádovaný v panelákovém bytě, Václav podezřívající svoji...

Přemalovat pot je básnickým ekvivalentem Hazkarat nešamot, je překotným lavinovitým Jizkorem, úsilím o vyrovnání se s prostou pravdou, že již nelze nic ve vzájemném vztahu se zemřelým otcem ovlivnit, že lze změnit jen sebe sama. V Sojkově básni, stejně jako v židovské vzpomínkové modlitbě za mrtvé, jde o meditaci nad sebou samotným, o rozhovor či přemítavý spor s tím, co nás přesahuje a co se se ztrátou blízkého vždy neodvolatelně připomíná: vydat se neohraničenému prostoru / zneklidnit ho / nic neskrývat / už vůbec ne sebe.