Luisa Ziková nenáviděla muže pro jejich mužství a ženy pro jejich ženskost. V její poezii najdeme osamění i převažující vědomí blízkosti smrti. Svět a motivy města vidíme často spojené s deziluzí, ironizuje maloměšťáctví i mondénnost uměleckého i pseudouměleckého světa. To vše pak doplňuje nepříliš jistým hledáním smyslu života, s čímž se váží i nezbytné propriety dobové: neurastenie, deprese, melancholie, narcismus, erotismus i sebevražda. Nechybí samozřejmě časté motivy choroby, kterou Ziková procházela, stejně jako dozvuky...