Hra na vzpomínání týkající se let 1965 až 1989, v níž autor propojuje důležité s nedůležitým, osobní se společenským a která je rovněž jakýmsi komentářem o životě v reálném socialismu. Ouředník neposuzuje, nevysvětluje, nekomentuje – obrací se totiž na ty, kdo sdíleli stejný pocit. Jeho vzpomínání probíhá především v rovině jazyka, neboť jazyk je jak první zbraní každého totalitarismu, tak i jedinou možnou obranou. Bytostná pomíjivost těchto vzpomínek zároveň vyjevuje směšnost a zapomnění hodnost toho,co před nedávnem tvořilo...