Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by islám a islamismus mohly sekulární společnosti klást problém. Věci jsou jako obvykle o něco složitější.

Hra na vzpomínání týkající se let 1965 až 1989, v níž autor propojuje důležité s nedůležitým, osobní se společenským a která je rovněž jakýmsi komentářem o životě v reálném socialismu. Ouředník neposuzuje, nevysvětluje, nekomentuje – obrací se totiž na ty, kdo sdíleli stejný pocit. Jeho vzpomínání probíhá především v rovině jazyka, neboť jazyk je jak první zbraní každého totalitarismu, tak i jedinou možnou obranou. Bytostná pomíjivost těchto vzpomínek zároveň vyjevuje směšnost a zapomnění hodnost toho,co před nedávnem tvořilo...