Chionova kniha otevírá v oblasti filmových studií novou oblast: jestliže filmová teorie nahlíží svůj předmět zpravidla z hlediska vizuality, Chion situuje výchozí bod svých analýz do zvukového aspektu filmu. Uvažuje o potencialitě, kterou hlas ve filmu disponuje, a to zvláště tehdy, když je prezentován jako něco, co není bezprostředně spjato s jednoznačně určitelným nositelem. Tato originální interpretace zvukového filmu uvádí filmovou teorii do kontaktu s dalšími obory: s psychoanalýzou, gender studies, literární teorií či muzikologií.

Audio-vize: pojem, který v prvním vydání tohoto díla v roce 1990 byl ještě novotvarem, ale různými citacemi, parafrázemi a překlady se propsal do obecného povědomí. Měl značit, že se jedná o svébytný vjem, a v důsledku tedy že studovat filmový zvuk či obraz odděleně, samy o sobě, postrádá smysl. A přece i dnes kdekdo stále odmávne kinematografii jako vizuální umění. Říkáváme vidět film, seriál či vysílání, a zanedbáváme změnu vyznění obrazu, danou už samotnou přítomností synchronního zvuku. Anebo se spokojujeme s aditivním schématem:...