Román Jelito původně vyšel v češtině pod názvem Šunkový nářez, což ovšem nevystihovalo ironický rozměr originální slovní hříčky. Jelito se v Bukowského tvorbě vymyká svým tematickým zaměřením: autor zachycuje chmurná léta svého dětství a mládí, poznamenaná despotickým otcem, šikanou ve škole, bídou za hospodářské krize, celkovým odcizením a osaměním. Melancholické memoáry, z nichž odkapává krev, hnis a něžný humor.

Do širšího povědomí čtenářů se dostal v 60. letech, s nástupem tzv. malých časopisů, které dávaly...

V dosud nevydané sbírce Nikomu nezvoní hrana se Charles Bukowski opět ukazuje jako geniální mistr vypravěčské zkratky, ať už jde o čisté žánrové povídky z dostihů, cynické mezilidské glosy či postmoderní mísení reality a fikce. Nesmějí chybět ani pravidelné sloupky zvané „Zápisky starého prasáka“, poetické záznamy předjitřních souloží, nekonečných pijatyk a jízlivých polemik s takzvanými literáty. Není lakoničtějšího autora než Bukowského, není děsivější krásy, než když pohlédnete do prasečích očí.

Výbor z Bukowského korespondence ukazuje oblíbeného autora z jiné stránky: dopisy přátelům, redaktorům i kolegům, chronologicky řazené, se dotýkají především tématu psaní. Zachycují jednak pomalu se rozvíjející Bukowského tvůrčí kariéru „zevnitř“, očima autora, který líčí, jak začínal poezií v malých časopisech, jak na dlouhá léta psaní úplně přerušil, protože propil psací stroj; jak na jeho možnosti psát působila jeho zaměstnání i lidé kolem něj. Současně čtenář objevuje jakýsi autorský manifest, který Bukowski neformuluje...