Cyklem Spící Hrůza bloudí dekadentně fantazijní přeludy. Nad jednotlivými příběhy trčí figura Ing. Honzy Hrůzy, jehož čtyři apokalyptické burlesky vytrhují chumel hrdinů, Hrůzových přátel, z šedi jejich prostých životů. Celek žije duchem vzdoru vietnamského tržiště po příjezdu celníků. V punkopovídkách Patrika Linharta potkáváme můry, které přiletěly shůry. Vedle slizké vlezlosti a fatální absence snahy o psychologické prokreslení postav je pro Linhartovy texty typické střídání žánrových poloh: detektivka, fiction, horror,...

Kniha Vyprávění nočních hubeňourů shrnuje přehledně, ve čtyřech částech, dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. „Touha po senzacích smyslů, blouznivá imaginace i povrchní fantastika, chuť vyprávět příběhy – to vše spojuje ,lesser writers‘, menší spisovatele, a francouzské malé romantiky frenetické školy,“ píše Linhart úvodem, „Tyto plejády zapadlých hvězd by nebyly úplné, kdybychom nevyjmenovali všechny ty uražené a ponížené, kteří si vědomě i proti své vůli reklamovali místo na literární periferii:...

Prozaické miniatury, v nichž se – stejně jako ve skutečném životě – ocitáme na nejisté půdě mnoha světů, modelů a neuvěřitelných pojednání. Jejich repertoár je široký – od autobiografických zpovědí přes postřehy poutnické, imaginativní, paravědecké a patafyzické až k črtám o politických, společenských a mediálních žvástech a pověrách. Patrik Linhart tyhle texty píše jako deník, vyhrocuje a domýšlí v nich všechno, co se kolem nás děje, a bere to jako službu, za niž ručí osobním nasazením. Pankáčovo hrocení může být trefné,...

Nedávno jsem překládal do češtiny „London Calling“ od Clash. Ten text je přímo prorostlý odkazy, narážkami, zlomyslnými vtípky. Na první pokus skoro nečitelné, na druhý a všechny další pak narůstající „rozkoš z textu“. S Patrikem Linhartem je to podobně. Jeho žánrem je prozaická miniatura, jeho metodou divoká koláž viděného, přečteného, slyšeného, vyfantazírovaného. V hlavní roli jazyk. Ne náhodou se jedno z mistrových heteronym jmenuje Pavel Jazyk. Cesta tu jde prostě sama k cíli. Co na tom, že autor píše stejně už dvacet let a kolekci...

Horrory roků představují výbor esejí, glos, kritik a recenzí, které autor publikoval v literárních časopisech v letech 2010 až 2015. Finále knihy tvoří osobitě pojaté kalendárium převážně literárních událostí a chronologie uměleckých vítězství a proher posledních dvaceti století. Devízou knihy je Linhartův svérázný humor, hravost a nebývalá sečtělost. Název knihy odkazuje nejen na autorovu parafrázi Napoleonova výroku: Vojáci, dvacet století hledí na vás!, ale též k častým citacím o příměrům z literatury imaginativní a hrůzostrašné.

Autobiografický román krále mikropovídek, člena radikálního pánského striptýzu Vyžvejklá bambule a autora oceňovaných dějin hororu Vyprávění nočních hubeňourů. Linhart naplno otevírá svoji třináctou komnatu. Popadne vás za ruku a protáhne vás svým životem jako velkým flámem. Neskryje nic. Potkáte ho jako dvacetileté ucho, co chce psaním dobýt svět.

Kniha povídek Ivo Haráka, který se dosud věnoval převážně psaní poezie. Slovy ilustrátora Patrika Linharta – fantasranda; slovy autorovými žánr postfantasy. Nečekaně nekorektní a nevázaně vážné. Neboť nikdy nevíme, kdo a proč se vrací.

Linhart v řadě potřetí! A podruhé ve střední Evropě: po Vídni Lvov. (Aberystwyth to pak všecko zpovzdálí pěkně rámuje a diriguje: jako třetí vzadu, jako čtvrtý mušketýr.) Hlavní roli má i tentokrát jazyk. Hravý a neposedný, plný elánu a osvobozených fantazií. Navíc rovnou ve lví tlamě. Tedy piruety na ostří nože. Text s nejvyšší mírou osobního ručení. Linhart neuměl nikdy jinak. Vždycky mu bylo nejlíp v krátkém, vířivém spojení. V takové soukromé tvůrčí vichřici, co se žene okrajem anebo rovnou na rubu dějin. Jaké jméno je tady...

Sbírka příběhů a deníkových záznamů a někdy též kryšpínských nanicovatostí vznikala během let na dvou vzdálených místech, v klášterech Broumov a Osek a jejich okolí. Jak se do těchto míst básník dostal bude zjevně svrchovaným tajemstvím i pro něho. Důležité pro čtenáře je, že si vedle humoru a lásky k poutnictví, zachoval svou přímočarou sebestřednost a razantní odbržděnost - jak se trefně v případě jeho předchozí, poněkud méně poutnické knihy, vyjádřil Jiří Zizler.

Geografie Edenu je kniha o umění, poesii a krajině, v níž autor pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění. Ze svých osobních archivů Linhart vytahuje na povrch polozapomenuté či zcela opomíjené autory a jejich díla a svou originální interpretací nabízí jiný pohled na umění.

Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. První část je věnována vnímání krajiny a poutnictví od jeho počátků. Není to pouze dobyvatelství a romantismus, ale autor zdůrazňuje i přínos díla Thomase Berryho a nové ekologie a...